Zpráva o činnosti VVVV v roce 2005

Vážené poradkyně, členové GŠ,

před rokem a na tomto místě jsem v úvodu svého hodnocení říkal něco ve smyslu nové tradice zpracovávání těchto zpráv. Rok se s rokem sešel a máte mě tu zase ! Opravdu to není tradice, ale důsledek úspěšného ohlasu mých předešlých zpráv. Přes malé zdráhání a pod pohrůžkou zbavení mé generálské hodnosti , jsem se toho tedy opět ujal a tak slyšte !

Do původního prosincového termínu se vrátilo tradiční čeření mladého vína. V příjemně vytopené nadsklepní místnosti s praskajícím krbem a vůní pryskyřice jsme našli manžele Spěvákovy zahleděné do blikotavých plaménků. Spolu s nimi jsme i my členové GŠ a jejich poradkyně zasedli k dubovým stolům, prohýbajícími se pod pochutinami všeho druhu . Tentokrát jen hodinové zpoždění měl, a to tradičně, generál Ševčík se svou suitou. Proto byl jeho příjezd doprovázen hlučným a nesouhlasným uvítáním – tlukotem lžící do prázdných talířů, což jmenovaný nesl s velkou nelibostí . Jeho naivní a nepublikovatelné výmluvy nebyly přijaty a proto následovalo udělení veřejné důtky, s tím, že při příštím čeření mladého vína již bude následovat fyzický trest, protože všichni zúčastnění byli přesvědčeni, že pozdní příjezdy na akce VVVV jsou u gen Ševčíka chronickou záležitostí. Samotné čeření probíhalo dle tradice – ochutnáváním toho, co se v roce urodilo a bylo dobře sklizeno a zpracováno. Čím více jsme degustovali tím více jsme byli spokojeni, jen pan sklepmistr stále zdůrazňoval , že kvalita vína roku 2004 trochu pokulhává za těmi předešlými ročníky, což nám však nepřišlo důležité a hlavně nám to vůbec nevadilo. V závěru čeření jsme se jednomyslně shodli na tom, že není každý rok stejný, ale přesto, Láďo, pokud ještě něco z roku 2004 v sudech zbylo, sem s tím ať to můžeme přehodnotit!

Zima uběhla jak voda a nadešla zcela nová akce v našem nabitém kalendáři – oslava svátku žen celého světa a tedy i těch našich ! Penzion Selský dvůr v Daňkovicích na Vysočině byl místem opravdu velmi zdařilých oslav, našinci pomalu zapomenutého a zatracovaného svátku. Termín konání 12. – 13. březen 2005, byl pro většinu z nás signálem, že se přiblížilo jaro. S tímto pocitem jsme vyrazili na cestu směr Vysočina. Již městečko Jimramov, místo seskupení GŠ VVVV, nás však přivítalo vpravdě zimním počasím. U šálku horkého čaje a kávy v místní restauraci, četl velitel Vlastik v našich očích mírnou nervozitu z toho co nás čeká a snažil se nás uklidnit s tím, že může být i hůře. A také bylo ! Následná drobná Tondova potyčka se sněhovou závějí byla zdárně vyřešena za pomoci tažného lana a poradkyň Jiřinky s Janou. To, co však naše kolona vozidel, již bez bojového vozidla Tondy a navigátorky Jany, zažila při cestě zpět, snad nikdo z nás ještě nezažil. Opravdu to bylo sněhové peklo ! Samotnou oslavu, prostředí penzionu, doprovodný program a spokojenost našich poradkyň z obdržených dárků a naší nepřetržité náklonnosti, jenž byla jasně zřetelná v jejich tvářích, nelze jinak hodnotit než známkou výbornou. Celý průběh akce zarámovalo netradiční březnovo-zimní počasí s nádhernou krajinou. Poděkování též zaslouží pořadatel Vlastik a všichni, kdo se aktivně zapojili do průběhu akce.

O šest týdnů později, již opravdu za jarního počasí, proběhla tradiční rekognoskace místa XIV. setkání VVVV. Tentokráte nás toužebně očekával náš slovenský kamarád Ondrejko. Nenechali jsme nic náhodě a na místo rekognoskace ve Strážovských vrších jsme se přemístili mikrobusem. Tento progresivní způsob přepravy měl své výhody i nevýhody. Stejně rychle jak s námi řidič uháněl luhy a háji byly čerpány i zásoby vína a slivovice, takže hrozilo nebezpečí, že Ondrejka a Janinku nebudeme vnímat. Zase se však potvrdilo, že jsme dobře trénovaní a do hotelu pod Magurou jsme dorazili v naprostém pořádku. Příroda, hotel, prostředí i nabídnutá strava nás donutily k podání výroku – Ondrejko a Jana schopni k pořádání XIV. srazu VVVV. Jen jsme si nebyli jisti třemi věcmi. Zda ještě někdy přidělovat společné lože manželům Ševčíkovým (Honza z hrůzy společného lože zahodil klíč od pokoje a ráno musel zasahovat opravář), jaká vlastně bude na setkání účast a zda generál Ševčík přijede pozdě. O tom všem se však mělo rozhodnout zhruba za měsíc.

S přibývajícím věkem letí čas jaksi rychleji. Více než měsíc od rekognoskace byl ten tam a nadešla cesta na Slovensko. Pomyslnou mapu našich setkání jsme tedy rozšířili o místo v zahraničí, a to o Chvojnicu ve Strážovských vrších. Skeptické prognózy účasti se dlouho naplňovaly. Nejenže se tradičně zpozdil gen Ševčík, s většinou dalších, ale dokonce i naši hostitelé Jana a Ondrejko. Ti však měli více než pádný důvod svého zpoždění – byli na nádraží pro členy VVVV Dufka a Kopečného. Hotel Magura se nakonec zaplnil 31 členy a poradkyněmi VVVV, což předčilo očekávání ! Po krátkých oficialitách se u prostřeného stolu všichni bavili do pozdních nočních hodin a více či méně znaveni ulehli ve svých pokojích. Krásné slunečné ráno však všechny rychle probralo a orámovalo putování k medvědímu doupěti. Medvěda jsme však ze zimního spánku neprobudili – byl rychlejší ! Po obědě všichni odevzdali klíče od pokojů (údržbáře nebylo tentokrát potřeba) a plni krásných dojmů odjížděli domů. Setkání dopadlo dobře, ke spokojenosti všech zúčastněných a dík za to patří Janě a Ondrejkovi.

„Chlapi sobě.“ Deset písmen ,dvě slova, věta nebo slogan. Pro nás veterány je však již pojmem, který nelze přehlédnout. To, co si pro sebe v tomto roce veteráni přichystali, nemělo chybu! Někteří se již nemohli dočkat a po předem označené trase přijížděli dlouhé minuty před stanoveným limitem. Dokonce i generál Ševčík přijel o celých 10 min dříve. Hnalo ho prý nespoutané bujaré veselí jeho spolujezdců Honzy a Ladi. Jen nejvyššího velitele jsme se nedočkali. Ihned po tom, co se nám ho nepodařilo přesvědčit k účasti ani prostřednictvím T-mobilu, jsme na jeho pokyn provedli průzkum okolí penzionu U Kuncků zakončený Plumlovským řízkem s „Gambáčem“, podávaným v restauraci Na panelu. Zde pokračoval gen. pro styk a spojení v navazování styku s místním obyvatelstvem. Bojové vozidlo ISUZU však přijelo,bohužel, o něco dříve a proto nestačil zjistit podrobnosti s detaily, které mu potom večer chyběly. Přesun do obce Koválovice a musea PS probíhal rychle za zpěvu moravských lidových, průběžného občerstvování a častých vynucených zastávek. Řidiči Jirkovi to však nevadilo. V museu PS pana Kotka jsme u kávy a slivovice zavzpomínali na dobu před více než třiceti roky a i slza ukápla. O to více veselí bylo ve vojensko-leteckém museu Vyškov. Jen při nápadu odletět připraveným letounem IL 18 někam daleko, se Rudolfek znovu rozplakal se slovy, že to by Marušce nemohl nikdy udělat a proto jsme od tohoto úmyslu upustili. Krásné večerní posezení u „Gambáče“ s výhledem na třpytící se hladinu Plumlovské přehrady nás utvrdilo v přesvědčení , že „Chlapi sobě“ nejsou jen pojmem, sloganem, větou, dvěma slovy či deseti písmeny, ale akcí, která nesmí v našem kalendáři nikdy chybět!

Honza Ševčík je oficiálně v GŠ VVVV na funkci zástupce náčelníka GŠ pro styk a spojení. Neoficiálně má však ještě jednu funkci – je ve spojení se Svatým Petrem a je to takové naše „slunce v duši „. Nutno podotknout, že toto spojení se mu dařilo až do akce „Chřiby a okolí“. Nebýt několika telefonátů a hlavně rozhodného slova Marušky Š.,tak se nakonec tato akce nekonala. Byl zrušen pochod na rozhlednu Brdo a sraz účastníků byl přesunut do Kroměříže na 13,30 hod. Samotná Kroměříž se svými skvosty – Květnou a Podzámeckou zahradou s dominantou zámku, byly dostatečnou náplastí na propršené dopoledne. Třešničkou na dortu byla návštěva Arcibiskupských vinných sklepů. Dlouho dopředu objednaná prohlídka s degustací mešních vín se však málem nekonala. S věkem přibývá starostí, některá důležitá data se opomenou a tak se stalo, že na pokyn gen. Opavského – hlavního organizátora akce, jsme seděli u pivka a brouzdali parky s tím, že prohlídka sklepů začíná v 16,00 hod. To však byla zavírací doba! Nakonec nás však nezradily naše vyjednávací schopnosti (nás měli poslat vyjednávat do Bruselu !) a vše šlo dále podle plánu. Večer u loučí, svíček a uzeného cigárka proběhl již za všeobecného veselí. Přijeli i Holíkovi. Jen Vlastik s Helou nezdolali Drahanskou vrchovinu. Vlastikovi vytekl olej z převodovky a návrat domů na tažném laně byl neveselý a pro nás všechny bolestný. Po nočním rozloučení a odjezdu Holíkových odešli na kutě i Laďa s Majkou. Louče však svítily dál, noc byla příjemná, vína a slivovice bylo stále dost a tak se sedělo a vzpomínalo. Lidě to však nestačilo a cestou na onu místnost se vykoupala, tedy jen po kolena, oblečená a hlavně o tom nevěděla. Nedělní program byl již úplný. Rehabilitace v lázních Skalka proběhla bez komplikací. Jen Ládík měl starost, zda ta léčivá voda též zvětšuje …….Fotodokumentace potvrdila dřívější domněnku, že nikoliv ! Závěr: dobrá akce s malou účastí.

Podivné léto bylo to tam a nadešlo putování Lednicko-Valtickým areálem. Honza, jako organizátor akce, si dal tentokrát záležet a počasí objednal výborné ! Na seřadišti v Ořechové 450 , bylo podáváno občerstvení, provedena kontrola ústroje a stavu účastníků (ostříhání nehtů apod.) a těsně před výšlapem byla přečtena povzbudivá SMS od frontmena Ládi, toho času v Africe. Přesto se Rudolfkovi zpočátku šlapalo špatně. Až po promluvě se starou vrbou se mu šlo náramně. Proč se mu tak ulevilo nám však není známo. První zastávka u Janova hradu se protáhla. Generál Opavský konzumoval zásoby proviantu a vyhrožoval, že se již ozývají jeho ostruhy na patě. Krásná příroda, pravidelný příjem tekutin a dobrá nálada u všech účastníků zaháněly drobné fyzické problémy a do Lednice jsme dorazili právě v čase oběda. Posilněni a po nezbytném fotografování, jsme k minaretu dorazili v pohodě, ale nahoru se nechtělo nikomu. Zde nadešlo rozhodování kudy nazpět k seřadišti. Zda lodí či zase po svých. Loď již směrem, kam jsme potřebovali, neplula a tak k nelibosti gen. Opavského se opět šlapalo. Nevím zda naschvál nebo nevědomky nasadili manželé Ševčíkovi pekelné tempo. Janův hrad minuli téměř v poklusu a zmizeli za meandrem koryta staré Dyje. Nejen generál s ostruhami, ale i Rudolfek tomuto tempu podlehli. V tuto chvíli se jim jevil jako velmi aktuální problém, jak dostat Marušku na kolo, a to třeba i za cenu zaplacení instruktora a možnosti následného marodění ! Problém nevyřešili ani při dopíjení posledního doušku slivovice a tak zastavili, stále se vzdalující, čelní skupinu mobilem. Následně již kompletní skupina VVVV se svými poradkyněmi dorazila v pohodě do cíle akce. Posezení u hořícího krbu a špekáčků dalo zapomenout na 15km štrapáci luhy a háji a s úsměvy jsme krásný den hodnotili dlouho do noci. To, že nás při nedělní snídani a cestě domů doprovázely dešťové kapky nám již vůbec nevadilo. Více nám bylo líto opět velmi slabé účasti na této akci.

Krásný měsíc září urychlil předpokládaný termín sklizně vinné révy a tak jsme se k tradičnímu vinobraní sešli, v čele s velitelem nejvyšším, poslední zářijový víkend. Při účasti 17 vínobranců nám šla práce pěkně od ruky. Pravdou však je, že novic Vlastik se v kruhu ostřílených sběračů chvíli rozkoukával, ale za pomoci podrobné instruktáže, dokonalých zahradnických nůžek a šikovných rukou, se brzy dostal do patřičného tempa. Výtečný burčák nám dodával potřebný elán k práci a klábosit směly nejen naše poradkyně, ale i ostatní, o všem možném i nemožném, a to dlouhé hodiny. Ten kdo neklábosil se mocně posilňoval vinnými bobulemi. Jen Toník Peprnů byl smutný z toho, že si nemůže posouvat termín odjezdu. Jeho úzkost a smutek v očích nad pet-lahví plné bělavého burčáku, vháněly ostatním slzy do čí. Jo holt, řidič nejen tvrdý chleba má ……S počasím to gen. Ševčík v přemíře snahy trochu přehnal. Proto s přibývajícími metráky vína na valnících a stoupající teplotou, narůstala i únava sběračů. Honza však tvrdil, že příčina únavy byla někde jinde a ne v počasí. Přesto byli Láďové – senior i junior, s výsledky naší práce, 75 q sklizených hroznů, velmi spokojeni. Při závěrečném posezení ve vinném sklepě, mohl být proto vyhodnocen i sběrač dne. Po zásluze jím byl velitel nejvyšší Vlastik Husák. Toto vyhodnocení mělo být podbarveno malebnou hudbou na akordeon v podání Tondy Peprny. Bohužel nebylo. Tonda má stále prasklé měchy a prý je může mít i nakopnuté pokud se na čeření konečně nepředvede! Závěr akce: tradičně velká účast, špičkové počasí a excelentní výkony si zaslouží jen a jen známku výbornou !

17. listopadu památného roku 1989 vešli do ulic naši studenti a odstartovali sametovou revoluci. Aby se to nepletlo, tak též 17. listopad, byl dnem první samostatné akce našich poradkyň. Jelikož se však nepodařilo generálu Opavskému, infiltrovat se do skupiny poradkyň, tak není zmapován průběh této akce. Můžeme jen tušit a doufat, že naše poradkyně nezahájily boj za svobodu a demokracii směřující k roztržce v GŠ VVVV ! Pevně věřím, že jim nebude vadit ani naše skupinové fandění při fotbalovém utkání roku v příjemném prostředí Láďova sklípku. Původně to měla být skupinová vzpomínková akce za naše veselící se poradkyně, ale jak už u nás bývá zvykem, spojili jsme příjemné s užitečným. Ve známost jsme to nedali záměrně, abychom Vaše myšlenky nezatěžovali zbytečnými starostmi a mohly jste si v klidu a pohodě užít dámské jízdy. O tom, že to bylo správné rozhodnutí svědčí i bezstarostné noční telefonáty a SMS zprávy adresované „váženému panu pokladníkovi“ vyžadující další finanční injekci k pokrytí akce, které jsem dost dobře nerozuměl……Ještě, že má T –mobil ve své síti hluchá místa !

Úplně na závěr mi dovolte říci následující: za malou chvíli budeme sestavovat kalendář akcí roku 2006. Každý člen a poradkyně se k němu zodpovědně vyjádří – zdůrazňuji zodpovědně! Naším cílem není určitě množství akcí. Berme na vědomí, že i sebemenší akce chce od pořadatele nějaké úsilí a čas. Následná účast méně než poloviny členů a poradkyň, tak jako u některých akcí tohoto roku devastuje toto úsilí a příprava akce se potom jeví jako promarněný čas. Jistě měl každý dosti pádné důvody ke své neúčasti, ale opravdu udělejme raději méně akcí s maximální účastí! Vždyť to děláme sami pro sebe a hlavně proto, abychom se viděli, pobavili se a na chvíli zapomněli na běžné životní strasti a starosti! Přeji Vám šťastnou ruku při volbě akcí, jejich termínů a dislokací míst VVVV, které jsme dlouho nenavštívili. A ještě mi dovolte předat Honzovi, symbolický štafetový kolík opravňujícího ke zpracování hodnotící zprávy roku 2006.